Je to dáno hlavně tím, čím dosud Ukrajina byla a je. Je to země, kde chybí jakákoli politická stabilita a hospodářský řád. Ukrajina je zemí klientelismu a korupce, nad kterými nemá stát kontrolu. Je tím prolezlý celý systém - od zdravotnictví až po armádu. Vše je neustále v ohrožení, vše může být uloupeno, zašantročeno, v neprůhledné síti kdo ví čeho, ono se to nedá ani pořádně popsat a tím hůře rozmotat. EU si samozřejmě uvědomuje, že přijetí Ukrajiny přinese újmu všem Evropským zemím, ale pozice, které zastává, nemůže vyklízet bez řečí. Jedno je však celkem zřejmé - kvůli Ukrajině si prsrty pálit nebude. Kdyby šlo o fungující stát, s přehlednou ekonomikou a politickou stabilitou, bylo by to jistě něco jiného. Ale EU je založená na spolupráci právě takových států, nikoli na tom, aby někde zjednávala pořádek. I když se západní část Ukrajiny cítí být Evropská, svůj boj ještě nevybojovola a nedokázela, že netouží po jiném, než po přísunu z Evropských zdrojů, které mají nejjistější perspektivu skončit v černých dírách. Zde se již nejedná o ekonomiku, která stála v zárodcích EU, ale o politiku, která zřejmě stojí na jejím konci.
Ukrajina může tedy působit jako enzym rozvratu EU. I přes vyhlašovanou podporu prozápadním aktivitám není v zájmu EU brát pod svá křídla tento rozpadající se stát, ale nemůže ani mlčet k ambicím ropínajícího se Ruska. Pokud EU bude trvat na Ukrajině jako na prozápadním státu směřujícím do EU, brzy vyčerpá právě zde všechny své rezervy i zdroje a sama se rozpadne do společenství jednotlivých a svárlivých států. Nicméně - rozdělení Ukrajiny - ačkoli tolik nechtěné a komplikované, je snad jedinou možností, jak na další léta zabezpečit v Evropě stabilitu. Tím ovšem bude muset EU přiznat, že je převším politickou silou a že překročila svůj původní záměr ekonomické spolupráce, neboť bude muset na Ukrajině nastavit takové ekonomické podmínky, které budou moci takovou spolupráci umožňovat. A to vůbec není věc ekonomiky, ale politiky.