Pár slov k inkluzivnímu vzdělávání.

Pan prezident Zeman opět rozčeřil hladinu veřejného mínění a dostalo se mu řízné odpovědi z odpovědných míst i od veřejnosti. Přesto, že se mám do jisté míry za odborníka a neměl bych s panem prezidentem souhlasit, domnívám se, že jednoznačné odsouzení tohoto návrhu není tak jednoduché

Nejprve bych chtěl říci, že zastánci inkluze postupují tak, jako by ideální stav již byl nalezen bez ohledu na to, jaká je aktuální skutečnost.  Postupují jako ryzí metafyzici, kteří se domnívají, že existuje nějaký ideální stav, ke kterému společnost postupně spěje. Jakékoli odchylky od tohoto ideálního stavu se označují za „bludnou“ cestu, „zastaralé myšlení“ a podobně. V jejich představách existuje nějaká „vyšší“ pravda, která odráží „správný“ stav věci, bez ohledu na individuální a kulturní rozdíly. V jejich představách existuje povinnost mít pouze tento názor, neboť neodráží jen dobově platný pohled, ale jakousi "věčnou" pravdu, která byla nedávno objevena a má platit na věky věků. V jejich představách dokonce existuje povinnost chápat tyto věci jednou provždy stejně, bez ohledu na to, zda se jedná o lékaře, psychologa, rodiče, nebo politika.

Přesto se však domnívám, že inkluze je teď a v tuto chvíli tou správnou cestou, protože jednoznačně zařazuje hendikepované do společnosti, což je jednou ze známek naší židovsko-křesťanské společnosti. Pomáhá jim v adaptaci a pomáhá i okolním dětem lépe chápat postavení a složitosti života postižených dětí. Vždyť ve škole nejde jen o vzdělání, ale také o osvojení sociálních dovedností, prostřednictvím vzájemné interakce a komunikace. Nemyslím si, že by se ale jednalo o nějaké dogma, a že by jiný názor měl být ostrakizován a vysmíván. Jsme svobodnou společností, kde i prezident má právo na názor a jednou z nejhloupějších námitek je ta, která zmiňuje tzv. „zaostalost a překonanost“ názoru. I čínské přísloví říká: „Jít nejdál, znamená vracet se nazpátek“, a odkazy na minulost nejsou vždy bez inspirace pro budoucnost. Je lepší argumentovat věcně, zvláště v situaci, jde li o skutečnost, která nespadla z nebe, nepřišla skrze osvícení některých jedinců, ale je rezultátem doby.