Jak jsem prožíval svůj 17 listopad

Nu nijak zvláštně a hrdině. Byl jsem tehdy na vojně v Pardubicích, sloužil posádkovou pohotovost jako lékař a nevycházel ze služeb. Spolu s lapiduchy jsem se dival na TV a vedl disidentské řeči alespoň s nimi.

Stále jsem nedokázal pochopit, že je to vlastně zajímá. O Havlovi nevěděli nic, natož pak o těch ostatních, měl jsem pocit, že je to stále nějak na povrchu a obával se, že se to nějak zvrtne. Celý předchozí život  mě naučil být opatrný, ale pak už jsem opatrný být přestal. Najednou jsem u oběda v kantýně před lampasákama prohlásil, že přijde doba a budou na Pardubickém letišti přistávat letadla NATO. Neřekli nic, ale bylo vidět, jak si to pamatují, aby později - v příznivější den - si na mě mohli došlápnout. Ten příznivější den zatím nenastal a lampasáci zaujali podobné postoje. Náš major se po čtvrt roze objevil v práci s trikolorou, v době, kdy už ji nikdo nenosil  a udělal nám přednášku o tom, že jsme nepochopili odkaz Velkého Listopadu. A tehdy jsem si začal říkat, že tahle revoluce je nějaká divná, po nějaké době se jí ujmout úplně jiné síly, než stály na začátku a pak už to mělo svůj zákonitý vývoj až do dnešních dnů. Díky své pověsti rebela a stále přítomnému pocitu odpovědnosti lékaře, jsem se tedy revoluce účastnil jen u televize. Špatně jsem si ji hlídal